Byl to vážný případ. Kočovný kmen, na nějž Laimëlé narazila
při své cestě, byl v hlubokém žalu. Náčelníkův syn ochořel nějakou neznámou
nemocí. Těžké horečky spalovaly jeho slábnoucí tělo a další příznaky Laimëlé
ukazovaly, že jeho stav je za hranicemi jejích léčitelských možností. Přesto jí
její intuice říkala, že je pro něj naděje. Náčelník ji zapřísahal, aby ho
vyléčila. Za každou cenu. Odvážná slova, ale jeho zoufalosti se nebylo co
divit. Nemocný zpomaloval jejich cestu a ohrožoval celý kmen. Jenže ponechat
osudu jediného syna jejich náčelníka? Svízelná situace.
Laimëlé seděla v obytném vozu náčelníkovy rodiny. Skrze
provizorní okno ve stěnách z kůže dovnitř proudilo jasné odpolední slunce a
osvětlovalo pobledlou tvář churavého mladíka. Vzduchem se nesl těžký pach
vonných látek a bylinek, které mu měly odlehčit v jeho trápení.
Cítila, jak poslední zbytky života odcházejí z jeho
zmučeného těla. Začichala. Zamračila se. Jako vždycky. Zkoušeli všechno.
Spatlali všechny rady, co kde sehnali, dohromady. Povzdechla a jako první pomoc
vpustila do vozu vzduch a chvíli mladíka ovívala, aby odvála všechny ty bylinné
puchy a výpary. Nepochybovala, že některé z nich měly šanci chlapci
pomoci, ale všechny dohromady? Leda ho přidusily.
Čerstvé povětří ulevilo jí, ale chlapec vypadal stále stejně
špatně. Vzala do dlaní jeho ruku. Byla bledá a lepkavá studeným potem.
„Chlapče,“ oslovila ho tichým, sametově hlubokým hlasem. „Má
síla je příliš slabá, než abych Tě dokázala vrátit zpátky k životu. Ale
naštěstí je nade mnou síla mocnější, než jsem já…“
Stále jej držíc za ruku, sáhla druhou k pasu, kde měla
zavěšený váček z jemné teletiny. Vytáhla z něj špetku jakési směsi a
vložila si ji pod jazyk. Zavřela oči. Její rty cosi nehlasně vyslovovaly. Snad
modlitbu, snad zaříkání… Po chvíli její rysy ztuhly a celé její tělo se začalo
pomalu, hypnoticky pohupovat a kývat. Jeho ruku přitom nepustila ani na okamžik
ze svých dlaní.
V její hlavě se vše vyprázdnilo. Odešly myšlenky,
pocity, odešla i sama prázdnota.
Chvíli se nedělo nic. A pak přišly. Milovala ten pocit.
Milovala je. Hlasy. Změť hlasů, kterým nikdy žádný smrtelník nemůže porozumět.
Ani ona ne. Ale když odejdou, náhle ví. Často je to vědění, které jí nedává
mnoho smyslu, někdy nedává smysl ani trochu. Ale ona nikdy nepochybuje. Řídí se
tím, co slyší… a ví, že je to dobré.
Ucítila, jak se kolem ní tvoří nepřirozený tlak vzduchu, uši
zaléhají, světlo pohasíná, napětí v místnosti stoupá.
Už ten pocit zná, značí,
že se hlasy blíží…
Pak ale vše najednou ustává, tlak mizí, světlo se opět rozzáří. A v tu chvíli ji chlapec pevně sevře i svou druhou rukou, prudce se posadí a otevře oči. Krví podlité oči, hledící někam daleko za její hlavu. Otevírá a zase zavírá ústa, ale nevychází z nich žádný zvuk. Namísto toho se místnost naplní šepotem desítek hlasů vycházejících ze všech jeho koutů.
"Umírá... má na kahánku," slyší Laimëlé kolem sebe, "...chtěj odměnu... přežije... zelený kámen... bude žít... musíš tam být... budou ti děkovat... kolonie Města... měl zemřít... zlatý přívěšek se zeleným kamenem... za pár dní."
A s tím se hlasy vytratily, chlapcovo sevření povolilo a on se pomaličku položil opět k spánku. Jeho dech však plynul klidněji a jeho čelo zmírnilo svůj žár.
Laimëlé ještě chvíli držela chlapcovu ruku a dýchala uvolněně
v rytmu s ním, než se malátně zvedla a prsty prohrábla dlouhé tmavé
vlasy. Mezi prsty jí zapraskaly jiskřičky nahromaděné energie. Zhluboka se
nadechla a sebejistým krokem vyšla ze dveří. Statná žena v nejlepších
letech, v jejíchž očích je možno číst roky zkušeností lidských i moudrost
sfér božských.
Počkala, až upoutá pozornost náčelníka, chlapcova otce.
„Chlapec byl již daleko na cestě k vašim bohům,“
oznámila mu. „Tak daleko, odkud již není návratu.“
Udělala dramatickou pauzu, než pokračovala: „Prosila jsem však
za něj a modlila se ve svém srdci k Medebe - bohu, jež činí zázraky,
uzná-li to za vhodné. Vaši bohové se na jeho přímluvu smilovali a rozhodli se
vrátit chlapce k životu. Děkujte svým bohům a vzpomeňte ve svých obětích
také na Medebe – božstvo, jež činí zázraky. O mé odměně ještě pohovoříme. Nyní
jdi navštívit svého syna.“
Nechala náčelníkovi čas, aby vstřebal vše, co mu řekla.
Dramatická pauza na náčelníka, urostlého muže v rozkvětu
sil, zapůsobila přesně dle očekávání. Již se jeho tělo začalo ohýbat náporem
upřímného žalu, když mu následující slova navrátila optimismu. Muž zalapal po dechu a jeho tvář se rozjasnila. Bez jediného
slova zmizel ve svém vozu a vzápětí se zevnitř ozvaly radostné výkřiky.
A již se vrací! Avšak několik metrů od stojící kněžky padne do prachu jako by ho někdo střelil do zad.
"Sláva Medebe!"
Jeho zvolání nenechalo nikoho na pochybách o tom, zda je živ. Jen se kněžce a její bohyni skláněl. Mezi lidem jeho typu jde o projev nejvyššího uznání. Zvláště ještě když přichází od náčelníka, kteří se jinak obvykle snaží zachovávat alespoň zdání důstojnosti. Jeho emoce však byly silnější než on.
Ostatní příslušníci kmene celou scénu bedlivě sledovali. Brzy následovali jeho příkladu a rovněž se pomalu, ač s menší teatrálností, začali klanět.
Jeho zvolání nenechalo nikoho na pochybách o tom, zda je živ. Jen se kněžce a její bohyni skláněl. Mezi lidem jeho typu jde o projev nejvyššího uznání. Zvláště ještě když přichází od náčelníka, kteří se jinak obvykle snaží zachovávat alespoň zdání důstojnosti. Jeho emoce však byly silnější než on.
Ostatní příslušníci kmene celou scénu bedlivě sledovali. Brzy následovali jeho příkladu a rovněž se pomalu, ač s menší teatrálností, začali klanět.
Laimëlé s klidnou tváří přijala projevy pocty a uznání.
Směsice lhostejnosti k ovacím a vlídného potěšení je pro tyto příležitosti
ta pravá. Po dostatečně dlouhé době pro uctění božstva a zároveň ne příliš
dlouhé pro poklonivšího se náčelníka udělala Laimëlé pár kroků k němu a
jemným gestem jej vyzvala k tomu, aby povstal.
„Vlídné je Tvé přijetí mé skromné pomoci, pane,“ pronesla
příjemným hlasem, který hovořil mile, avšak s vědomím vlastní ceny.
„Chceš-li, ráda požehnám Tvůj dnešní pokrm, aby sílu Tobě i Tvému kmeni přinesl
a pevné zdraví všem navrátil. Chci s tebou pohovořit o současné situaci
v těchto krajích. Politické, vojenské, strategické. Zajímá mne názor Tvůj
i lidu Tvého kmene.“
Náčelník s velkou radostí vyhověl jejímu přání a bez okolků
vyslovil pozvání k večeři. Na počest Medebe a jejího zázraku dal vzápětí
chystat slavnostní hostinu.
Sotva se začalo smrákat, všichni lidé z kmene se postupně přesouvali od záležitostí svých vozů k prostoru mezi nimi, kde připravili několik ohnišť - jedno velké a několik menších. Brzy se rozhořely ohně a lidé se usadili okolo nich.
Sotva se začalo smrákat, všichni lidé z kmene se postupně přesouvali od záležitostí svých vozů k prostoru mezi nimi, kde připravili několik ohnišť - jedno velké a několik menších. Brzy se rozhořely ohně a lidé se usadili okolo nich.
U centrálního ohniště, kde sedí sezdané páry, na vyvýšeném místě
v čele usadili Laimëlé vedle náčelníkovy rodiny.
U menších ohnišť pak seděli odděleně nesezdaní muži, ženy a
nejmenší z dětí se svými opatrovníky.
Jakmile byli všichni shromážděni, náčelník povstal, rozhlédl se po svém kmeni, a hlasitě promluvil: "Dnes se stal zázrak a můj syn byl uzdraven. Za to vděčíme Medebe a její služebnici. Co více, ve své štědrosti se uvolila požehnat naší krmi, a tak vás vyzývám, skloňte hlavy a modlete se!"
Jakmile byli všichni shromážděni, náčelník povstal, rozhlédl se po svém kmeni, a hlasitě promluvil: "Dnes se stal zázrak a můj syn byl uzdraven. Za to vděčíme Medebe a její služebnici. Co více, ve své štědrosti se uvolila požehnat naší krmi, a tak vás vyzývám, skloňte hlavy a modlete se!"
Všichni tak učinili a tiše se oddali modlitbám. Nebo to alespoň zdatně
předstírali.
Laimëlé důstojně povstala. Rozhlédla se po lidech ponořených
v modlitbách, zavřela oči a nadechla se, jako by chtěla vsát do svého
nitra božskou přítomnost. Pomalu oči otevřela a znovu pomalu přehlédla všechny
shromážděné, zahleděla se směrem k vysoké hoře, zahalené v oblacích. Její pohled nakonec skončil u náčelníka a jeho
rodiny, na něž vlídně pohlédla a pronesla klidným, zvučným hlasem:
„Shromážděni u blahodárného ohně, který ve vonném kouři
stoupá až k sídlu bohů, vzdejme své díky bohům a požádejme je o jejich
přízeň!“
Vyčkala okamžik, než si byla jistá, že získala plnou
pozornost celého kmene a vzala do rukou pohár vína.
„Dnešní den byl zvláště příznivý tomuto lidu.“ prohlásila.
„Bohové sklonili své zraky na náš svět a s vlídností shlédli k našim
trápením. Vzdejme jim úctu a oběť.“
Pozvedla pohár a důstojným, obřadným pohybem ponořila špičku
ukazováčku druhé ruky do vína. Na rudé hladině se vytvořily soustředné kruhy.
Poté prst zvedla a kapku, která ulpěla na jeho konci, nechala skanout do
plamenů ohně. Kapka s prsknutím zasyčela a v podobě úzkého proužku se
přidala ke stoupajícímu dýmu.
Laimëlé pokračovala dál: „Medebe, božstvo, jež činí zázraky,
dnes náčelníkova syna vytrhlo ze spárů smrti a milostivě jej navrátilo do vašeho
společenství. Vzdejme mu úctu a oběť.“
Znovu zopakovala rituál. Potom zvedla oči směrem ke špičce
hory, zahalené v bílých oblacích a zadeklamovala:
„Vzývám a chválím ty, jež obývají výšiny nebeské, věčně
v oblacích zahalené! Vzývám a chválím ty, jež zrakem přísným i vlídným
shlížejí na naše pozemské snažení! Vzývám a chválím ty, kdo v rukou osudy
všech smrtelníků drží! Skloňte své milostivé zraky k tomuto kmeni
odvážných mužů a plodných žen a požehnejte jejich pokrm dnešní i všechny pokrmy
budoucí, nechť jich vždy hojnost mají a ku zdraví jim slouží! Nechť jejich muži
vždy velkými činy oplývají a jejich ženy rodí silné a zdravé potomky! Nechť
sláva náčelníkova rodu vzrůstá a požehnaní jsou jeho synové a dcery až do
třetího pokolení!“
Naposledy smočila špičku prstu v poháru s vínem,
tentokrát však kapku nenechala sklouznout do plamenů, nýbrž se otočila
k náčelníkovi a vtiskla mu kapku vína doprostřed čela.
Postavila se znovu čelem k ostatním, vztáhla paže
k nebi a na moment se zavřenýma očima jako by zkameněla. Potom paže stáhla
dolů a spojila dlaně před čelem a i s nimi sklonila hlavu v tiché
modlitbě.
Když zakončila rituál, důstojně se posadila na místo, které
jí bylo vyhrazeno. Rozhlédla se po těch, kdo seděli poblíž ní u hlavního ohně,
a pousmála se.
Celý kmen napjatě sledoval obřad, přestože se snažili tvářit,
že jsou zahloubáni v pobožném nevnímání světa. Tiše hltali každé její slovo a
ve chvíli, kdy zpátky zaujala své místo, všichni propukli v hlasitý řev, jímž dali
najevo svou spokojenost. Někteří přitom ještě mávali nad hlavou oštěpy.
Po čase hluk postupně utichl a všichni se pustili do jídla.
To sestávalo převážně z různých polévek a kaší, a tu a tam nějakého toho
uloveného masa. Bylo vidět, že kmen není nijak zvlášť bohatý a žije bez větších
ambicí. Přesto se nezdálo, že by někdo z nich příliš trpěl nouzí. Laimëlé si
všimla i několika kmenových stařešinů; mohlo jim být něco přes čtyřicet, ale
tvrdý život venku vysušil jejich pokožku a vybělil jejich vlasy natolik, že se
zdálo, jako by tu byli již od samých počátků kmene. Přesto ani oni viditelně
netrpěli nouzí.
Několik z nich se pustilo do vyprávění starých příběhů a ti, co
jim byli nablízku, s úctou naslouchali.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Po pípnutí můžete zanechat vzkaz.