Laimëlé

Laimelé

Narodila se jako nejstarší dcera kováře a jeho ženy. Kováři - to byla ve vesnické hierarchii taková malá šlechta. Byli vážení a bohatí. Za své služby a výrobky brali skutečné peníze, nikoli naturálie, jako většina ostatních. Patřili mezi svobodné osoby. Když si budoucí otec Laimëlé vyhlédl její budoucí matku, považovala to za životní výhru. A nejspíš měla pravdu. Nebyla nijak zvlášť krásná, postavou žádný proutek, svého muže si však zasloužila právem. Byla inteligentní, vtipná, dobrá v posteli – a uměla vařit. Žádný muž by jí v tomhle ohledu neměl šanci vzdorovat. Uměla vařit lektvary. Zlé jazyky tvrdí, že jeden takový jí zajistil i dobré postavení kovářovy ženy.  Žili spokojeně a šťastně.

Jejich první potomek měl být kovářem a vyznavačem Gádela po otci. Laimëlé měla ke kovařině vcelku slušné vlohy i postavu, ale více ji lákaly bylinky, lektvary a zaříkání. Také matčino božstvo, vyjádřené doma malým oltáříkem s pozlacenou soškou venuše obložené spoustou barevných, blýskavých a voňavých věcí, jí bylo mnohem sympatičtější, než nahatý třímetrový chlap z ledu.

Nějaký čas, dokud se otci dařilo prosazovat svou, se Laimëlé učila kovářství, zatímco léčení a zaříkání bylo jejím koníčkem, a po bouřlivé scéně mezi rodiči (Laimëlé by nikdy nepřiznala, kdo ji zažehnul) se stav věcí obrátil. Laimëlé byla odeslána do Čhaky do učení ke kněžce božstva Medebe, kam si na zvláštní povolení směla přivézt kovadlinu a měchy. Už během prvního roku je však věnovala tamnímu kovodělnému spolku a rozhodla se plně věnovat léčitelství, babictví a meditaci.

Její rozhodnutí bylo definitivně stvrzeno v okamžiku, kdy k ní poprvé promluvily Hlasy. Hlasy božského Medebe. Po prvním Naslouchání chodila několik dní zdánlivě jako tělo bez duše – přitom však v jejím nitru probíhaly obrovské změny. Otevírala se Hlasům. A ony přicházely. Stále častěji, stále zřetelněji. Milovala je. Milovala prázdnotu, která předcházela Naslouchání a také je uzavírala. Milovala ten stav, který ji zpočátku tak děsil, když se čas Hlasů blížil. Milovala pocit vnuknutí, který jí Hlasy přinášely. Když zmizely a Laimëlé se vrátily lidské pocity a emoce, vnímala krátký opojný pocit štěstí, hraničící s extází, který byl vždy posléze nahrazen malátnou únavou.

Po návratu do svého rodného hradiště v podhůří se ujala práce pravé ruky místní vědmy a porodní báby. Brzy se začala snažit šířit slávu božského Medebe. Vzhledem k množství silnějších a agilnějších náboženství lze považovat za úspěch, že dokázala mezi lidem rozšířit alespoň obecné povědomí o existenci tohoto božstva. Neřkuli, že si lidé občas popřáli „Medebe Tě provázej“, když se chystali jednat s úřady nebo rodit dítě. Ženy s outěžkem Medebe často vzpomenuly ve svých večerních modlitbách a také, když je dítka v břiše moc silně kopla („Medebe na tebe, ty malej ďáblíku!“).

Na svůj věk brzy se Laimëlé osamostatnila a založila malý svatostánek Medebe. Zde poskytovala rady, šířila slávu Medebe a nabízela pomoc při porodech. Brzy se stala vyhlášenou díky své přirozené intuici spojené s bystrou inteligencí a empatií vůči trpícím.

Náš příběh ji zastihl v době, kdy je Laimelé vyhledávána i místní honorací, díky čemuž je schopna uživit nejen sebe, ale i své stárnoucí rodiče.