Kapitola 3: Odměna

Laimëlé se těšila z příjemné společnosti kmene. Více naslouchala, než hovořila, ale z jejího pozorného výrazu bylo dobře patrné, že ji rozhovory a vyprávění ostatních upřímně zajímají.

Šlo o víc než o její osobní zájem. Ten sice nebyl malý, ale Laimëlé měla na paměti také to, kam ji směřovaly Hlasy. Ač jejich sdělení dnes bylo poměrně konkrétní, nenacházela v něm žádné souvislosti a vodítka, jichž by se mohla diplomaticky zachytit při dalším vyjednávání s náčelníkem. 

O odměně se zatím nezmínil, a Laimëlé sama o ní začínat nechtěla, nebude-li to nevyhnutelné. Vnímala vstřícný postoj náčelníka i přiměřeně slušnou ekonomickou situaci jeho kmene. Mohla tedy s nadějí očekávat, že než skončí večer (a snad dříve, než náčelník vypije příliš mnoho pohárů vína), přijde na její odměnu řeč.

Zatím zůstala vnímavá a její smysly byly naladěny na dvě konkrétní zmínky, jež jí utkvěly ve vědomí po odeznění Hlasů: zlatý přívěšek se zeleným kamenem a kolonie Města. Když tajemný zelený kámen nikde neviděla, napínala uši, zda se o něm někdo nezmíní. Stejně jako o Kolonii.

Nijak zvlášť se tím však nevzrušovala, ne tolik, aby jí to kazilo příjemný odpočinek v dobré společnosti. Věděla, že Medebe stále bdí nad jejími kroky, a nedostane-li se Laimëlé na další rozcestí dnes, bude to zítra nebo někdy jindy. Dříve či později však zelený kámen i kolonie vstoupí do jejího života, tím si byla jistá.

Usmála se spokojeně při pohledu na bavící se společnost a v duchu, jako už tolikrát, poděkovala Medebe a ostatním bohům za krásný život, jež jí darovali, a který ji naplňoval pocitem smysluplnosti i hlubokou vnitřní radostí.

Netrvalo to dlouho a očekávaná příležitost vskutku přišla. Zábava se po naplnění všech tradic poněkud zvolnila a lidé volně poposedávají mezi sebou, baví se, tu něco snědí, tam s někým popijí. Tehdy se k Laimëlé otočil náčelník a pravil:

"Má nabídka stále platí. Tvůj zázrak si zaslouží odměnu. Jmenuj, co by uctilo tebe a tvou bohyni nejlépe."

Laimëlé se v duchu pousmála. Dočkala se - vždycky se dočká. Mnozí volají po odměně snad ještě dřív, než svůj úkol dokončí, ona však věděla, že není třeba věci uspěchat. Vše přichází v správný čas. Navenek však na sobě nedala žádný pocit znát.

Uklonila se směrem k náčelníkovi.

"Děkuji ti, náčelníku, vážím si Tvé otevřené dlaně. Podle zvyklostí mé víry odměnu neurčuji já, neboť jsem pouhým prostředníkem, nýbrž Medebe, božstvo jež činí zázraky."

Zavřela oči a dlouze, možná trochu teatrálně vydechla. Obřadnost chvíle si to však vyžadovala. Pár okamžiků se soustředila a snažila se vyladit svou mysl. Z paměti se znovu vynořily odlesky Hlasů.

Zelený kámen... zlatý přívěšek se zeleným kamenem...

Její rty se nehlasně pohybovaly. Zvedla dlaň, jako by osahávala nějaký neviditelný předmět.

Pak oči zprudka otevřela. Obdařila náčelníka příjemným úsměvem.

"Božstvo mi ukázalo... přívěsek... zlatý, se zeleným kamenem. Nevím, zda je takový v tuto chvíli v držení tvého kmene. Je to však jediná odměna, o kterou mohu požádat."

Neřekla víc, jen zpříma pohlédla do náčelníkových očí.

Náčelník se zaujetím naslouchal jejímu divadélku. Když domluvila, krátce se zamyslel a pravil: 

"Zlatý přívěšek se zeleným kamenem říkáš? Cesty tvé bohyně jsou vskutku zajímavé. Ano, máme tento předmět, o kterém mluvíš. Směnili jsme ho za několik kovových nástrojů a trochu dřeva od muže, který říkal, že přišel z kolonie Města, jen dvě noci předtím, než jsi svou návštěvou poctila náš kmen. Daroval jsem ho synově matce, abych alespoň trochu prosvětlil její myšlenky. Jistě se s ním ráda rozloučí pro zachránkyni našeho dědice."

Náčelník ihned zamířil do svého vozu, kde jeho žena seděla u lůžka zotavujícího se chlapce. Po krátkém hovoru se náčelníkova žena usmála, odkryla šátek, jenž halil její hruď, a s úsměvem sňala z krku zlatý přívěšek se zeleným kamenem.

Laimëlé vlídně shlédla na ženu a na přívěšek v její ruce. Úklonou hlavy poděkovala a obřadně převzala šperk.  Pečlivě přívěšek ovinula kouskem plátna, který vytáhla z kapsáře a poté obojí uložila zpět do kapsáře.

Znovu pohlédla na ženu. Zahleděla se kousek nad její hlavu a pousmála se.

„Mohu?“ optala se, a aniž čekala na odpověď, sklonila se k ženě a položila jí horkou dlaň na břicho. Na chvilku zavřela oči a pak se narovnala.

„Váš syn,“ oznámila ženě, „nezůstane dlouho vaším jediným potomkem. Do roka a do dne budete mít další přírůstek v rodině.“

Nevšímajíc si překvapených výrazů v tváři ženy i náčelníka, obrátila se k odchodu. Než opustila vůz, otočila se ještě a položila svou poslední otázku: „Kolonie Města. Je to daleká cesta odtud?“

"Asi dva dny cesty zkušeného lovce," zamyslil se náčelník. "Mohl bych s tebou poslat někoho jako doprovod, pokud budeš chtít," dodal.

Laimëlé se lehce uklonila. S milým úsměvem si dovolila lehký náznak koketerie.

„Jestli cesta trvá zkušenému lovci dva dny, jak dlouho by trvala samotné slabé ženě, jako jsem já? Ano, budu velmi ráda, pokud mne někdo z tvých mužů doprovodí nejkratší cestou.“

Náčelník během chvilky sehnal jednoho ze svých stopařů: malého, avšak od pohledu velmi schopného muže jménem Ta-tuli. Ta-tuli se zdá být neúnavným průvodcem, bez zaváhání vedl Laimëlé nepřehledným terénem. Většinu času trávil o kus napřed, aby dával pozor, zda nemíří do nějakého nebezpečí.

Po mnoha dnech dlouhé cesty Laimëlé se svým průvodcem překonali táhlé pohoří. Vystoupali na jeden z vrcholků obklopujících údolí u řeky. O několik kilometrů níže Laimëlé spatřila osadu tvořenou chatrčemi a dřevěnými domky. Z několika desítek komínů stoupaly tenké proužky dýmu. Na kraji vsi se malý povrchový lom zakusoval do nízkého kamenitého pahorku. Na druhé straně se zelenala malá políčka, obklopující ohradu s dobytkem. Nebylo pochyb, že před poutníky se právě rozkládá Kolonie v celé své kráse.

Laimëlé skryla únavu za srdečný úsměv. Teď už zbytek cesty dojde snadno i sama.

„Děkuji ti, statečný bojovníku,“ pronesla upřímně. „Díky tobě byla má cesta bezpečná, rychlá a v neposlední řadě i zajímavá. Jistě bych se sama nevydala na mnohá z míst, kterými jsem díky tobě mohla projít. Nemám mnoho, čím bych ti mohla zaplatit, ale přesto se ti ráda odvděčím. Přijmi prosím mé požehnání a přímluvu u božského Medebe.“

Pohlédla na něj, a když v jeho tváři spatřila souhlas, zavřela oči a s hlubokým soustředěním přejela otevřenými dlaněmi po okrajích jeho aury shora dolů a zpět. Levou dlaň pak obrátila směrem k nebi a druhou ruku ve stejné výši otočila dlaní nad vrcholek hlavy jejího průvodce. V duchu požádala božstvo o sílu pro hbitého stopaře. Brzy pocítila jemné brnění a horkost, procházející jejími pažemi do stopařova těla. Když cítila, že již dosáhla maxima, ruce pozvolna složila dlaněmi k sobě, dotkla se špičkami spojených prstů svého čela a lehce se uklonila. Otevřela oči a uchopila svého průvodce za obě ruce. Pevně je stiskla a znovu se usmála. Stopař s překvapením shledal, že mu v dlani zůstala drobná, ale ne bezcenná mince.

„Kéž Medebe provází tvé kroky po horách i dolinách. Kéž nikdy nespadneš do pasti a neuvízneš v říčním proudu. Kéž je tvůj život šťastný a naplněný hojností.“

Ta-tuli sledoval ženu s tichou zbožností. Jeho pozorné oči vnímaly každý její pohyb, dokud jej nevzala za ruce. Tehdy jí pohlédl zpříma do očí, jakoby snad skrze ni viděl samotnou Medebe. A Laimëlé pohlédla na oplátku do jeho duše. Hlavou jí problesklo několik obrazů, které velmi jasně vyjevovaly jedno: tento muž je daleko schopnější, než si jeho okolí uvědomuje, a pravděpodobně jednou odejde s částí lidu, aby se sám stal náčelníkem vlastního kmene.

Jakmile pustila jeho ruce, usmál se a pokorně sklopil hlavu.

"Děkuji Medebe i Tobě," pravil prostě.

Usmála se na něj.

Znovu pohlédla ke Kolonii, a když stopař zmizel za ohbím cesty, vydala se dolů, směrem k obydlenému území.