Kapitola 2: Příběhy náčelníkova kmene

Lidé si mezi sebou vyprávějí mnoho příběhů, ne všechny však Laimëlé slyšela dobře, a jiné naopak již znala v drobně odlišných verzích. Jako nejzajímavější se pak jevily dva.

Náčelník a slunce

První příběh se odehrává daleko v minulosti. Je o muži, bohatém náčelníkovi silného kmene, jenž vlastnil mnoho dobytka, žen i zbraní. Ale ani to mu nestačilo a usmyslel si, že získá i samotné slunce.
Tehdy ještě slunce zářilo na obloze svým spalujícím žárem bez ustání. Náčelník se za ním vydal a neúnavně ho pronásledoval. Ale slunce se nenechalo tak snadno polapit. Vždy, když už už byl na dosah, tak mu uniklo a schovalo se do jeho vozu.
Náčelník se divil, kde je, ale ve své neústupnosti po něm pátral stále dál, dokud znaven svou cestou neusnul.A tehdy se slunce vyplížilo z jeho vozu a opět uletělo daleko na obzor. A takto se jejich hra donekonečna stále opakuje. Náčelník bez ustání pátrá po slunci, jež se mu schovává a po celém světě tak nastává noc a po ní opět ráno.

Náčelníkova oběť

Druhý příběh je o jiném náčelníku. Kdysi to byl jen prostý muž v slabém kmeni, jenž toužil po slávě a uznání. Požádal proto jednou bohyni Kla Žvu, aby mu dala moc, výměnou za obětování jeho prvorozeného syna. Bohyně souhlasila a před jeho zrakem vyrostl ze země keř celý ze železa. Bohyně ho naučila, jak z drahocenného materiálu ukovat zbraně, které předčily vše ostatní. Muž se stal brzy náčelníkem a svedl mnoho bitev s ostatními kmeny. Postupně se jeho ženě narodilo několik dětí, samých chlapců, ale muž odmítl splnit svou část úmluvy a žádného z nich neobětoval ve jménu bohyně.

Jak plynul čas, chlapci dospívali a nejstarší z nich převzal vedení po svém stárnoucím otci, jenž hrdě sledoval, jak se jeho kmeni daří stále lépe. Na smrtelné posteli proto ležel spokojený a vysmíval se bohyni, která mu dala vše, a on přitom nemusel darovat nic.

Tehdy k němu promluvila Kla Žva podruhé se slovy: "Nemohla bych po tobě chtít něco, co jsi nikdy neměl. Ani jeden ze synů není tvůj. Zato tvé neustálé válčení poskytlo mnoho příležitostí jiným…“ 

Říká se, že náčelník zemřel hned poté s výrazem neskutečného překvapení.

Kapitola 1: Náčelníkův vůz

Byl to vážný případ. Kočovný kmen, na nějž Laimëlé narazila při své cestě, byl v hlubokém žalu. Náčelníkův syn ochořel nějakou neznámou nemocí. Těžké horečky spalovaly jeho slábnoucí tělo a další příznaky Laimëlé ukazovaly, že jeho stav je za hranicemi jejích léčitelských možností. Přesto jí její intuice říkala, že je pro něj naděje. Náčelník ji zapřísahal, aby ho vyléčila. Za každou cenu. Odvážná slova, ale jeho zoufalosti se nebylo co divit. Nemocný zpomaloval jejich cestu a ohrožoval celý kmen. Jenže ponechat osudu jediného syna jejich náčelníka? Svízelná situace.

Laimëlé seděla v obytném vozu náčelníkovy rodiny. Skrze provizorní okno ve stěnách z kůže dovnitř proudilo jasné odpolední slunce a osvětlovalo pobledlou tvář churavého mladíka. Vzduchem se nesl těžký pach vonných látek a bylinek, které mu měly odlehčit v jeho trápení.

Cítila, jak poslední zbytky života odcházejí z jeho zmučeného těla. Začichala. Zamračila se. Jako vždycky. Zkoušeli všechno. Spatlali všechny rady, co kde sehnali, dohromady. Povzdechla a jako první pomoc vpustila do vozu vzduch a chvíli mladíka ovívala, aby odvála všechny ty bylinné puchy a výpary. Nepochybovala, že některé z nich měly šanci chlapci pomoci, ale všechny dohromady? Leda ho přidusily.

Čerstvé povětří ulevilo jí, ale chlapec vypadal stále stejně špatně. Vzala do dlaní jeho ruku. Byla bledá a lepkavá studeným potem.

„Chlapče,“ oslovila ho tichým, sametově hlubokým hlasem. „Má síla je příliš slabá, než abych Tě dokázala vrátit zpátky k životu. Ale naštěstí je nade mnou síla mocnější, než jsem já…“

Stále jej držíc za ruku, sáhla druhou k pasu, kde měla zavěšený váček z jemné teletiny. Vytáhla z něj špetku jakési směsi a vložila si ji pod jazyk. Zavřela oči. Její rty cosi nehlasně vyslovovaly. Snad modlitbu, snad zaříkání… Po chvíli její rysy ztuhly a celé její tělo se začalo pomalu, hypnoticky pohupovat a kývat. Jeho ruku přitom nepustila ani na okamžik ze svých dlaní.

V její hlavě se vše vyprázdnilo. Odešly myšlenky, pocity, odešla i sama prázdnota.

Chvíli se nedělo nic. A pak přišly. Milovala ten pocit. Milovala je. Hlasy. Změť hlasů, kterým nikdy žádný smrtelník nemůže porozumět. Ani ona ne. Ale když odejdou, náhle ví. Často je to vědění, které jí nedává mnoho smyslu, někdy nedává smysl ani trochu. Ale ona nikdy nepochybuje. Řídí se tím, co slyší… a ví, že je to dobré.

Ucítila, jak se kolem ní tvoří nepřirozený tlak vzduchu, uši zaléhají, světlo pohasíná, napětí v místnosti stoupá. 

Už ten pocit zná, značí, že se hlasy blíží…

Pak ale vše najednou ustává, tlak mizí, světlo se opět rozzáří. A v tu chvíli ji chlapec pevně sevře i svou druhou rukou, prudce se posadí a otevře oči. Krví podlité oči, hledící někam daleko za její hlavu. Otevírá a zase zavírá ústa, ale nevychází z nich žádný zvuk. Namísto toho se místnost naplní šepotem desítek hlasů vycházejících ze všech jeho koutů.

"Umírá... má na kahánku," slyší Laimëlé kolem sebe, "...chtěj odměnu... přežije... zelený kámen... bude žít... musíš tam být... budou ti děkovat... kolonie Města... měl zemřít... zlatý přívěšek se zeleným kamenem... za pár dní."

A s tím se hlasy vytratily, chlapcovo sevření povolilo a on se pomaličku položil opět k spánku. Jeho dech však plynul klidněji a jeho čelo zmírnilo svůj žár.

Laimëlé ještě chvíli držela chlapcovu ruku a dýchala uvolněně v rytmu s ním, než se malátně zvedla a prsty prohrábla dlouhé tmavé vlasy. Mezi prsty jí zapraskaly jiskřičky nahromaděné energie. Zhluboka se nadechla a sebejistým krokem vyšla ze dveří. Statná žena v nejlepších letech, v jejíchž očích je možno číst roky zkušeností lidských i moudrost sfér božských.

Počkala, až upoutá pozornost náčelníka, chlapcova otce.

„Chlapec byl již daleko na cestě k vašim bohům,“ oznámila mu. „Tak daleko, odkud již není návratu.“

Udělala dramatickou pauzu, než pokračovala: „Prosila jsem však za něj a modlila se ve svém srdci k Medebe - bohu, jež činí zázraky, uzná-li to za vhodné. Vaši bohové se na jeho přímluvu smilovali a rozhodli se vrátit chlapce k životu. Děkujte svým bohům a vzpomeňte ve svých obětích také na Medebe – božstvo, jež činí zázraky. O mé odměně ještě pohovoříme. Nyní jdi navštívit svého syna.“

Nechala náčelníkovi čas, aby vstřebal vše, co mu řekla.

Dramatická pauza na náčelníka, urostlého muže v rozkvětu sil, zapůsobila přesně dle očekávání. Již se jeho tělo začalo ohýbat náporem upřímného žalu, když mu následující slova navrátila optimismu. Muž zalapal po dechu a jeho tvář se rozjasnila. Bez jediného slova zmizel ve svém vozu a vzápětí se zevnitř ozvaly radostné výkřiky.

A již se vrací! Avšak několik metrů od stojící kněžky padne do prachu jako by ho někdo střelil do zad. 

"Sláva Medebe!"

Jeho zvolání nenechalo nikoho na pochybách o tom, zda je živ. Jen se kněžce a její bohyni skláněl. Mezi lidem jeho typu jde o projev nejvyššího uznání. Zvláště ještě když přichází od náčelníka, kteří se jinak obvykle snaží zachovávat alespoň zdání důstojnosti. Jeho emoce však byly silnější než on.

Ostatní příslušníci kmene celou scénu bedlivě sledovali. Brzy následovali jeho příkladu a rovněž se pomalu, ač s menší teatrálností, začali klanět.

Laimëlé s klidnou tváří přijala projevy pocty a uznání. Směsice lhostejnosti k ovacím a vlídného potěšení je pro tyto příležitosti ta pravá. Po dostatečně dlouhé době pro uctění božstva a zároveň ne příliš dlouhé pro poklonivšího se náčelníka udělala Laimëlé pár kroků k němu a jemným gestem jej vyzvala k tomu, aby povstal.

„Vlídné je Tvé přijetí mé skromné pomoci, pane,“ pronesla příjemným hlasem, který hovořil mile, avšak s vědomím vlastní ceny. „Chceš-li, ráda požehnám Tvůj dnešní pokrm, aby sílu Tobě i Tvému kmeni přinesl a pevné zdraví všem navrátil. Chci s tebou pohovořit o současné situaci v těchto krajích. Politické, vojenské, strategické. Zajímá mne názor Tvůj i lidu Tvého kmene.“

Náčelník s velkou radostí vyhověl jejímu přání a bez okolků vyslovil pozvání k večeři. Na počest Medebe a jejího zázraku dal vzápětí chystat slavnostní hostinu.

Sotva se začalo smrákat, všichni lidé z kmene se postupně přesouvali od záležitostí svých vozů k prostoru mezi nimi, kde připravili několik ohnišť - jedno velké a několik menších. Brzy se rozhořely ohně a lidé se usadili okolo nich. 

U centrálního ohniště, kde sedí sezdané páry, na vyvýšeném místě v čele usadili Laimëlé vedle náčelníkovy rodiny.

U menších ohnišť pak seděli odděleně nesezdaní muži, ženy a nejmenší z dětí se svými opatrovníky.

Jakmile byli všichni shromážděni, náčelník povstal, rozhlédl se po svém kmeni, a hlasitě promluvil: "Dnes se stal zázrak a můj syn byl uzdraven. Za to vděčíme Medebe a její služebnici. Co více, ve své štědrosti se uvolila požehnat naší krmi, a tak vás vyzývám, skloňte hlavy a modlete se!"

Všichni tak učinili a tiše se oddali modlitbám. Nebo to alespoň zdatně předstírali.

Laimëlé důstojně povstala. Rozhlédla se po lidech ponořených v modlitbách, zavřela oči a nadechla se, jako by chtěla vsát do svého nitra božskou přítomnost. Pomalu oči otevřela a znovu pomalu přehlédla všechny shromážděné, zahleděla se směrem k vysoké hoře, zahalené v oblacích.  Její pohled nakonec skončil u náčelníka a jeho rodiny, na něž vlídně pohlédla a pronesla klidným, zvučným hlasem:

„Shromážděni u blahodárného ohně, který ve vonném kouři stoupá až k sídlu bohů, vzdejme své díky bohům a požádejme je o jejich přízeň!“

Vyčkala okamžik, než si byla jistá, že získala plnou pozornost celého kmene a vzala do rukou pohár vína.

„Dnešní den byl zvláště příznivý tomuto lidu.“ prohlásila. „Bohové sklonili své zraky na náš svět a s vlídností shlédli k našim trápením. Vzdejme jim úctu a oběť.“

Pozvedla pohár a důstojným, obřadným pohybem ponořila špičku ukazováčku druhé ruky do vína. Na rudé hladině se vytvořily soustředné kruhy. Poté prst zvedla a kapku, která ulpěla na jeho konci, nechala skanout do plamenů ohně. Kapka s prsknutím zasyčela a v podobě úzkého proužku se přidala ke stoupajícímu dýmu.

Laimëlé pokračovala dál: „Medebe, božstvo, jež činí zázraky, dnes náčelníkova syna vytrhlo ze spárů smrti a milostivě jej navrátilo do vašeho společenství. Vzdejme mu úctu a oběť.“

Znovu zopakovala rituál. Potom zvedla oči směrem ke špičce hory, zahalené v bílých oblacích a zadeklamovala:

„Vzývám a chválím ty, jež obývají výšiny nebeské, věčně v oblacích zahalené! Vzývám a chválím ty, jež zrakem přísným i vlídným shlížejí na naše pozemské snažení! Vzývám a chválím ty, kdo v rukou osudy všech smrtelníků drží! Skloňte své milostivé zraky k tomuto kmeni odvážných mužů a plodných žen a požehnejte jejich pokrm dnešní i všechny pokrmy budoucí, nechť jich vždy hojnost mají a ku zdraví jim slouží! Nechť jejich muži vždy velkými činy oplývají a jejich ženy rodí silné a zdravé potomky! Nechť sláva náčelníkova rodu vzrůstá a požehnaní jsou jeho synové a dcery až do třetího pokolení!“

Naposledy smočila špičku prstu v poháru s vínem, tentokrát však kapku nenechala sklouznout do plamenů, nýbrž se otočila k náčelníkovi a vtiskla mu kapku vína doprostřed čela.

Postavila se znovu čelem k ostatním, vztáhla paže k nebi a na moment se zavřenýma očima jako by zkameněla. Potom paže stáhla dolů a spojila dlaně před čelem a i s nimi sklonila hlavu v tiché modlitbě.

Když zakončila rituál, důstojně se posadila na místo, které jí bylo vyhrazeno. Rozhlédla se po těch, kdo seděli poblíž ní u hlavního ohně, a pousmála se.

Celý kmen napjatě sledoval obřad, přestože se snažili tvářit, že jsou zahloubáni v pobožném nevnímání světa. Tiše hltali každé její slovo a ve chvíli, kdy zpátky zaujala své místo, všichni propukli v hlasitý řev, jímž dali najevo svou spokojenost. Někteří přitom ještě mávali nad hlavou oštěpy.

Po čase hluk postupně utichl a všichni se pustili do jídla. To sestávalo převážně z různých polévek a kaší, a tu a tam nějakého toho uloveného masa. Bylo vidět, že kmen není nijak zvlášť bohatý a žije bez větších ambicí. Přesto se nezdálo, že by někdo z nich příliš trpěl nouzí. Laimëlé si všimla i několika kmenových stařešinů; mohlo jim být něco přes čtyřicet, ale tvrdý život venku vysušil jejich pokožku a vybělil jejich vlasy natolik, že se zdálo, jako by tu byli již od samých počátků kmene. Přesto ani oni viditelně netrpěli nouzí. 

Několik z nich se pustilo do vyprávění starých příběhů a ti, co jim byli nablízku, s úctou naslouchali.